úvodní strana Turista  ›  Historie města a regionu ›   Významné osobnosti ›  Karel HAVLÍČEK (1907 - 1988)

Karel HAVLÍČEK (1907 - 1988)

FACEBOOK TWITTER GOOGLE+

právník a malíř
Karel Havlíček se narodil 31. prosince 1907 v Berlíně, ale to byla jen shoda okolností. Do metropole císařského Německa přesídlili totiž jeho čeští rodiče z Vídně roku 1903, kdy jeho otec Karel (narozený r. 1876) přijal nabídku k působení v berlínských státních divadlech (opeře a činohře) jako jevištní výtvarník. Setrval tady celých dvacet let, aby se roku 1923 vrátil s rodinou do Čech a ujal se funkce vedoucího scénografa a šéfa malírny Národního divadla v Praze. Karel Havlíček senior byl erudovaný malíř: žák krajinářské školy Julia Mařáka na pražské Akademii výtvarných umění nabyl cennou odbornou průpravu u víde ňského dvorního malíře J. Kautskyho, takže do Berlína přišel už s žádoucí kvalifikací. Umělecká invence byla vlastní též jiným členům širší rodiny. Není např. bez zajímavosti, že bratrancem Karla Havlíčka juniora byl význačný český architekt Josef Havlíček (1899 – 1964), funkcionalista světové pověsti, mimo jiné spoluautor s (Karlem Havlíčkem) budovy Všeobecného penzijního ústavu v Praze na Žižkově (nyní centrála Českomoravské komory odborových svazů). Sám Karel Havlíček absolvoval studium na reálných gymnáziích v Berlíně a v Praze. Osobní příklad otcův povzbudil adepta umění. Svou tvorbou na něj zapůsobili i otcovi přátelé - výtvarníci z berlínského pobytu: Caser Klein, Pankok, Emil Pirchan a Aravantinos. Postupně se ještě na středních školách seznamoval s pracemi Bocklina, Klingera, Klimta, Ropse a Beardsleye, k nimž zpočátku názorově tíhnul. Malířství ho přitahovalo, velice si přál být umělcem, ale životní příprava dopadla nakonec jinak. Otec ho přiměl ke studiu práv, chtěl, aby syn zvolil v první řadě jistotu občanského zaměstnání.

Po promoci na Německé univerzitě v Praze, jejíž právnickou fakultu úspěšně ukončil v roce 1934, se tedy stal státním úřadníkem, ale jak sám tvrdíval, právničina mu byla pouze zdrojem obživy, nevykonával ji „con amore“, se zalíbením.

V roce 1949, prakticky ze dne na den, opustil místo právníka a přešel do porcelánky Thun v Klášterci nad Ohří - v sousedství Kadaně, kde od roku 1946 žil. Tady působil jako nápaditý návrhář a tvůrce porcelánu osvědčené značky, později, když do továrny nastoupil čerstvý absolvent vysoké školy Jaroslav Ježek, hojně v tandemu s tímto mladým, zdatným výtvarníkem. Po zrušení uměleckého oddělení v roce 1955 zakusil Karel Havlíček i namáhavou dělnickou profesi. Pracoval jako stahovač u pecí a navažeč uhlí do generátorů, poté v kamenolomu a ve stavebnictví. Až do důchodového věku to pro něho nebyly lehké kroky. Nikdy si však nestěžoval a překonával všechny obtíže s obdivuhodnou skromností - a s vitalitou, která měla své „centrum securitatis“ v tvorbě, již se na celý život zasvětil milované kresbě.

Tu je třeba podotknout, že skončená právnická studia ho neuspokojila, nepostačovala jeho ingeniu a nejvlastnějším zájmům. Se zarputilostí a odhodláním přijít na koub základním tajemstvím poznání světa člověka, umění a přírody, začal studovat nové obory. Zprvu každou volnou hodinu čerpal vědomosti z díla Kantova a jmenovitě svého oblíbence - Arthura Schopenhauera. Neúnavně procházel muzea, hodně času strávil v jejich národopisných a přírodovědných sbírkách, přitahovaly ho cizí exotické kultury. V botanice a zoologii rovněž upřednost ňoval exotické objekty, pozorně zkoumal jejich vzájemné vztahy. Zažíval vizionářsky skutečnost neskutečného světa, dostával se na scénu obrazů tvořivého spektra.
Vědomě navazoval na nekonečnou š ňůru kreativní činnosti, představované pro něho tolik přitažlivých dějinami umění. Vstřebával všechny jejich inspirativní podněty, počínajíc Altamirou, ale přetavoval jej po svém, ve vyznění příznačném pouze pro něho a jeho originalitu.

Některá jména ho vzrušovala více než jiná a znovu se k nim vracel: Arcimboldo, Caravaggio, Munch, Beardsley, Toulouse-Lautrec, Redon, Rops, Klimt, Stuck, Toorop. Se stejnou silou a opakovaně evokovala jeho nové přístupy fantazie Goyova, Füssliho, Bocklima, Klingera Ensora a Blakeho. Noetické otázky o smyslu života a světa, o jejich zrodu, proměnách, zmaru a zániku se dostávaly nyní na pořad dne už soustavně a promítaly se do jeho kresebných námětů. Zaměstnávaly ho myšlenky podobné těm, jež kdysi přitahovaly Kierkegaarda a Heideggera, Rilkeho i Kafku, Freuda nebo Stefana Zweiga. Různorodost byla při tom jen zdánlivá, filozofické hledačství společné.

Dějiny umění pro něho znamenaly ovšem jen teorii - a návod k jednání pouze v obecné rovině. Uvědomil si, že potřebuje důkladně poznat techniku malby a kresby, proniknout ke složité technologii, vstřebat principy plastické anatomie i perspektivy, zkrátka a dobře vlastně autodidakti, nelze jej za samouka označit, neboť jeho odborné vzdělání se přiblížilo dokonalosti.

Havlíček shledal, že je připraven, v roce 1945, ve svých 38 letech. Bylo to brzy nebo pozdě? Zdá se, že v pravý čas. Bez ohledu na povinnosti v zaměstnání se odhodlal v každém kalendářním dni kreslit. Činil tak s železnou pravidelností až do skončení své životní pouti, bylo těch kreseb tisíce - množství málo obvyklé i u těch nejproduktivnějších umělců. Sám je nazýval termínem "děti noci", protože kreslil téměř výlučně v nočních hodinách. Nepotřeboval nikdy modely ani ateliér. Stačily mu tužky, křídy a papír. Nikdy ho nedeprimovaly skromné poměry. Jeho fantazie mu byla dražší než všechny světské statky.

Fantaskní svět - v tom spočívala imaginace roztodivných projevů jeho surrealismu, hovořících nikoli řečí hříček, nýbrž vážných symbolů. Zůstal mu věren neochvějně a trvale, nedal se zlákat vidinami snadných úspěchů. Měnil náměty, střídal témata, ale filozofický a výtvarný přístup k nim zůstával neměnný a jen vždy podtrhoval osobitost svého tvůrce, který zařadil k největším zjevům české surrealistické kresby a připojil se logicky k nástupcům slavné meziválečné periody Štýrského a Toyen. Rozpoznal to jasnozřivě již v roce 1949 Jindřich Čadík, Karel Teige, o něco později pak Vratislav Effenberger a Ivo Pondělíček.

Výtvarná orientace Karla Havlíčka procházela četnými úskalími. Vyjma období poměrně příznivých šedesátých let nemohl jinak a jindy v Čechách vystavovat. Několik výstav se díky zahraničním sponzorům uskutečnilo během sedmdesátých a osmdesátých let v Německu a Rakousku: o jeho publicitu v obou těchto zemích se zasloužil především jeho blízký přítel a příznivec Gotthard Schwinge. Doma se ke škodě české kultury - prorokem nestal a málem upadl v zapomnění.

Biografický přehled
31. 12. 1907 narodil se v Berlíně, kde navštěvoval základní školu reálné gymnázium
1923 přesídlil s rodiči do Prahy, kde dokončil středoškolská studia maturitou a vystudoval právnickou fakultu Německé univerzity v Praze.
1934 doktorát práv (JUDr.)
1934 – 1936 vojenská služba
1936 – 1949 působil jako právník ve státních službách
25. 12. 1988 zemřel v Kadani

Forma uveřejněných informací je v souladu se zákonem č.64/2008 Sb., vyhláška o přístupnosti.

Neoficiální stránky města Kadaně a Kadaňska | Provozovatel: Městský úřad Kadaň| Prohlášení o přístupnosti
Vedoucí projektu: Jindřich Rebec | © 2010 - 2019 Blig s.r.o.